Nohavica a jeho naše malá válka

Detailní popis:

Nohavica a jeho naše malá válka
Přemysl Houda
Cituji z přeobalu knihy:
Navzdory jejímu titulu poslední otázkou Houdovy knihy není, co se skrývá "za" či "pod" různými prokladnými obrazy Nohavici, jež spolu soutěží ve veřejném prostoru i Nohavicových soukromých zápiscích, ale co nám tyto pohledy a jejich spory říkají o nás samých - o české společnosti posledních čtyřiceti let... Považuji tuto knihu za jedno z nejoriginálnějších děl současné české historiografie. Pavel Barša
A přidávám ještě vlastní recenzi (uveřejněna v Databázi knih 19.10.2023):
Knihu vždy hodnotíme podle toho, jak moc splnila či nesplnila naše očekávání. Houdovu biografii Nohavica a jeho naše malá válka jsem otevírala s tím, že se dočtu něco o Nohavicově životě, jeho dospívání, námětech tvorby, alkoholovém období, potýkání se se slávou i nenávistí, rodinném zázemí... Ale Přemysl Houda do své knihy nic z toho nevložil.Přesto jsem, někdy poněkud rozvláčný text, přečetla až do konce. Proč?Houda si stanovuje jiný cíl: pomocí různých perspektiv ukázat výsek Nohavicova života, konkrétně mezi roky 1982 - 1992 (plus krátký dovětek ze současnosti) a nechat na čtenáři samotném, aby sám sobě odpověděl na otázku: kdo vlastně je Jaromír Nohavica a jaký je. Na pomoc si bere metaforu harlekýna jako postavy, která může být čímkoli, stejně tak může být dobrá i zlá, hezká i ošklivá, chytrá i hloupá. V tomto bodě se poprvé čtenář nadechne a musí sám v sobě zahájit proces rozhodování, zda bude knihu číst dál, nebo nikoli. Přemysl Houda je totiž auctor doctus, který si zakládá na tom, že je sečtělý, a který chce, aby si toho byl vědom i čtenář jeho knihy. Cituje tedy (někdy i velmi dlouhé pasáže) z Kundery, Tolkiena, Hawthorneho, Nabokova, Arendtové, Saida, Čapka, Humeho, Prousta, Dostojevského, Ginzburga a mnoha dalších. Současně považuje Přemysl Houda čtenáře za jednoduchého a neschopného vlastní myšlenky, takže pracuje následující metodou - předloží čtenáři fakta, dokumenty, úryvky rozhovorů a následně je znovu opakuje po částech a vysvětluje, jaké důsledky, následky, konsekvence či interpretace má čtenář vzít v potaz.Pokud toto všechno vstřebáte, uděláte dobře. Přípravu ke knize, kterou autor provedl, lze považovat téměř až za monumentální, takže byste v případě, že byste se rozhodli knihu odložit, o hodně přišli. Skutečně. Sám Nohavica předal autorovi "kufr na kolečkách" plný soukromých dokladů, dokumentů, deníků (sic) a záznamů z 80. a 90. let. A Houda je v knize nejen cituje, ale v nakladatelství Rybka jich několik přetiskli a umístili přímo v knize ve formě desek socialistických linkovaných sešitů. Mimochodem, Jaromíre, děsně škrábeš. Dále jsou zde citovány a následně přetištěny faksimile agenturních zápisů StB, záznamy z jednání různých výborů komunistické strany či kulturních orgánů, které rozhodovaly o tom, zda Nohavice bude nebo nebude vystupovat a proč. Jsou zde rozhovory s lidmi, kteří Nohavicu milují i nenávidí, jsou zde vzkazy lidí z Porty, na které nevystoupil, a mnoho mnoho dalších.Kniha tak díky perspektivistické (takové slovo opravdu existuje) metodě otvírá čtenáři Nohavicovo nitro, ale nechává na něm, aby sám pojmenoval, co v tom nitru nachází. Přiznám se, že podobný text jsem asi nikdy předtím nečetla. Navíc jsem ji po každé kapitole musela odložit a dát si čas na utřídění myšlenek.Proč jsem tedy knihu dočetla až do konce? Protože mi opravdu poskytla odpovědi na otázku, kdo je Nohavica a jaký je, byť jsou to odpovědi jen pro mě a Jarek by s tím, k čemu jsem došla, možná nesouhlasil.